Zikmund Lucemburský

Zikmund byl panovníkem z rodu Lucemburků. V letech 1378 až 1388 a 1411 až 1415 byl kurfiřtem braniborským, králem uherským a chorvatským byl díky personální unii mezi těmito zeměmi a sňatku s Marií Uherskou od roku 1387, římským králem se stal roku 1411 po vynuceném sesazení svého nevlastního bratra Václava IV., po jehož smrti roku 1419 se stal také králem českým a roku 1433 byl korunován římským císařem. Jeho otcem byl římský císař a český král Karel IV., který jej měl se svou čtvrtou chotí Alžbětou Pomořanskou. Po otci Zikmund zdědil diplomatický talent a talent na jazyky.

Jeho rané působení v Uhrách nebylo, kvůli prohře s Turky u Nikopole a následné snahy o reorganizaci tamního vojenství a církve, bez problémů a roku 1401 se dokonce ocitl v žaláři. Spor se vyřešil díky jeho druhému sňatku s Barborou Cellskou, uherskou šlechtičnou, kterým si naklonil významné uherské rody. Roku 1408 založil Zikmund Dračí řád (Ordo equestris Draconis Hungariae), který navazoval na starší srbské společenství. Proklamovaným cílem této instituce měl být boj proti Turkům a později proti husitům, ale ve skutečnosti se jednalo o panovnický nástroj sloužící k upevnění Lucemburkovy moci. Roku 1410 prohrál Zikmund volbu římským králem ve prospěch svému bratrance Jošta Moravského, ovšem o rok později, po Joštově smrti, je římským králem zvolen. Kvůli rozvrstvení dědictví mezi syny Karla IV. se Zikmundovi nedostávalo říšských držav, o které by se mohl opřít při upevňování svých pozic v německých částech římského království. Snažil se tak obratnou diplomacií vyřešit velké západní schizma, když inicioval svolání Kostnického koncilu, který trval v letech 1414 až 1418. částečným neúspěchem byl pro Lucemburka proces s Janem Husem, kterému přislíbil svobodný přístup na koncil. Ten jej ovšem nakonec odsoudil jako heretika a upálil. Zikmund do sporu nezasahoval, čímž si naklonil klérus na koncilu zasedající, ale na druhou stranu proti sobě poštval velkou část české šlechty. Chvatná pražská korunovace 28 července roku 1420 byla na dlouhou dobu jeho posledním českým úspěchem. Husitské války nakonec Zikmunda a jím svolávané křížové výpravy vyčerpávaly až do roku 1436. Zikmundův diplomatický talent se projevoval nejen v Říši, kde musel neustále lavírovat mezi kurfiřty, ale i při římském korunovačním tažení roku 1433. Také na Basilejském koncilu, který zasedal od roku 1431, se snažil zasadit o vyřešení husitské otázky.
Jako svého nástupce Zikmund favorizoval svého zetě Albrechta II. Habsburského, vévodu rakouského, který se po jeho smrti s pomocí Oldřicha z Rožmberka a Menharta z Hradce v Čechách prosadil na úkor polského krále Vladislava III.
Po úmrtí ve Znojmě byl Zikmund Lucemburský pochován ve Velkém Varadíně.

Zikmund Lucemburský